A na Zimní Rock for People zvou.... Pipes and Pints!

O existenci nějakých Pipes and Pints věděli před několika lety pouze opravdoví hudební fajnšmekři, poslední měsíce v nové sestavě však tahle pražská parta s americkým zpěvákem Syco Mikem řádí jako utržená ze řetězu a její jméno se nám stále silněji vrývá do paměti.

Právě Pipes and Pints mají být jedním z lákadel zimního Rock for People turné, které odstartuje již tuto středu v brněnském Semilassu a bude pokračovat přes Plzeň a Prahu do sídelního města festivalu Rock For People - Hradce Králové.

Nyní už však odpovědi v rozhovoru s hlavním strůjcem Pipes and Pints Vojtou Kalinou, kterého mírně doplnil bubeník Lukáš Vincour (např. ex-RAF, ex-Punkhart).

Pipes and Pints se prezentují v našich končinách poměrně vzácnou odnoží punk-rocku, takzvaným folk-punkem, jste si vědomi, zda se na domácí scéně pohybuje ještě nějaká další skupina podobného ražení?
Vojta Kalina: Řekl bych, že jsme spíš ten punk-rock. Folkové vlivy a motivy nás tak lehce lízají svojí inspirací asi stejnou měrou jako třeba rock-and-roll nebo country. Do ranku folk-punk nás samo ženou i ty dudy, který ale používám spíš melodicky než u ostatních kapel klasickou cestou tradičního paddy folku (Flogging Molly) nebo jigu a reelu (Real McKenzies). Jinak křížení folku s tvrdou muzikou se u nás věnuje docela dost kapel. Z těch punkovějších jsou to třeba 3čutory, Benjaming Band, Ty Zmrde! a další. Spousta ostatních jde trochu jemnější cestou a řadí se spíš k něčemu, co bych nazval keltská scéna, třeba Czeltic, Hradní Trio atd. Pak je tu taky pár skupin výbornejch muzikantů, kteří se ale snaží hrát tradiční irskou muziku nebo věci od Pogues a Dubliners, jenže to překládají do češtiny a zpívají jak pod stromečkem, celý kouzlo tý špíny je pryč.

Za rok 2009, kdy jste vydali EP i plnohodnotnou desku, sklízíte uznání a úspěch, který se odráží například v nominaci na nováčka roku na vyhlašování cen televize Óčko. Pro českou punk-rockovou scénu je to situace naprosto nebývalá. Čím si vysvětlujete, že jste za tak krátkou dobu dokázali výrazně prorazit, přičemž někteří déle hrající a stejně kvalitní interpreti se v tom pořád plácají?
Vojta Kalina: Nebál bych se tvrdit, že je tu i dost lepších interpretů, kteří se v tom ale plácají ještě mnohem dýl. Často chybí vůle dělat něco navíc a z vystoupení nejde žádná energie. Kromě, doufám že, povedený muziky je naše síla i v kvalitním anglickém zpěvu, se kterým se nemusíme stydět ven, v chemii, která mezi náma zafungovala, díky níž se z nás na pódiu stávají totální mentálové a ty dudy mají taky něco do sebe, pořád z nich nepřestávám mít husí kůži. No a pak samozřejmě přijdou všechny ty věci okolo, člověk se nesmí bát utratit všechno, co kdy vydělal, dát výpověď, zvednout telefon, napsat email nebo poslat pár obálek s demáčem. Ani se sebelepší muzikou nemůžeš sedět na prdeli a čekat, až se to někde zlomí. Nezlomí. Minimálně to někdo za tebe musí udělat.

Cítíte z té pozornosti, že se v tuzemském hudebním prostředí přeci jenom něco pohnulo a je nyní více otevřené i těm méně populárním stylům?
Vojta Kalina: Řekl bych, že je to otevřený tak nějak pořád stejně. Když nabídneš něco zajímavýho, svojí šanci dostaneš. Pořád ale zůstáváš v alternativních pořadech. Běžnýho popovýho posluchače tohle nikdy zajímat nebude, tak proč by to pouštěly. Možná okruh nadšenců do podobný muziky je větší než dřív, to ale neznamená, že se kdy punk-rock přehoupne do mainstreamu. Asi těžko a kdo by o to taky stál. Prostě jen zamáváš z toho svýho ostrůvku, aby ho pak stejně smetla vlna hlavního proudu.

A více si můžete přečíst zde.