1999

Datum konání: 3. – 5. července 1999, Český Brod
Počet kapel: 90
Počet návštěvníků: 5000
Plakát zde

Guano Apes, Tribal Drift, Juice, Tagada Jones, Monkey Shop, VladimírMišík a Etc, M.Prokop, Mňága a Žďorp, Žlutý pes, Tři sestry, Tata Bojs, Divokej Bill, Znouzectnost a mnoho dalších

DOBOVÉ REFERENCE

Ačkoli je historie rockového festivalu pod širým nebem Rock For People poměrně mladá (letos se uskutečnil 5. ročník), za dobu své existence si tato akce vybudovala již dosti slušné renomé mezi návštěvníky českých rockových festivalů. Několik nominací na koncert roku ve výročních anketách hudebních časopisů, realizované podpory různých humanitárních projektů z výtěžků festivalů, spolu s každoroční vzrůstající návštěvností řadí tento projekt mezi nejprestižnější akce tohoto typu u nás. V minulých letech na festivalu Rock For People vystoupila téměř kompletní špička domácí rockové scény (např. Vl.Mišík a Etc, M.Prokop, Mňága a Žďorp, Žlutý pes, Tři sestry apod.) Svým rozsahem se v loňském roce, kdy během tří dnů vystoupilo 104 účinkujících, stal Rock For People nejobjemnějším letním festivalem v České republice.

Recenze jednotlivých dní Jardy Špuláka
Sobota
Podstatnou změnou v image jednoho z největších a letos bezesporu i nejlépe obsazených tuzemských festivalů, Rock For People v Českém Brodě, byla náklonnost počasí. Jestliže se v posledních třech letech pořadatelé spíše potýkali s nadbytkem vody, vylévali ji ze stánků, z pódia a z pódiového zastřešení, tentokrát museli přivolat na pomoc požárníky, aby jim pomohli kropit vyprahlé tisícovky diváků. Během druhého dne navozili do areálu cisterny s tekutinou, která byla jistě v mnoha případech spásou na poslední chvíli pro žíznivá hrdla. Tak moc vyprahlý letos Rock For People byl.
V sobotu ve dvanáct hodin, kdy měl festival začít, nebyla v areálu jediná divácká šlápota. Tisíce příznivců se tlačily u hlavní brány a čekaly, až pořadatelé nastartují elektrická vedení do stánků s občertvením a dalšími předměty. Teprve s úderem poledne se brány otevřely, ovšem pod přísným produkčním dohledem museli chvaletičtí Liguére! (kteří stejně jako vloni, i letos festival zahajovali) vystartovat dle harmonogramu. Stalo se, že první tři skladby vlastně nikdo pořádně neviděl, což ovšem nebránilo kvartetu nastartovat třicet minut opravdové radosti z pobytu na pódiu, a jak se později ukázalo v přilehlé hospůdce, i radosti ze života.
První den byl ve znamená dvou rozdílných úkazů. Na jedné straně srdcemačkající propojení Vegy a Tata Bojs, na druhé cetka, kterou dovezli s velkým jásotem Australané Tribal Drift. Jednou se podhodnocovalo, podruhé přeceňovalo.
Vega je složena s chovanců Výchovného ústavu pro mentálně postiženou mládež ve Skalici u Litoměřic. Čtyři roky chystá sérii skladeb, se kterou nyní brázdí česká a moravská pole spolu s Pražáky Tata Bojs. Aby toho nebylo málo, přidala se k nim kamera televizní Šedesátky, chystající dokument o splynutí obou těles. Vega odzbrojila areál nestrojenou upřímností a radostí, Tata Bojs zase otevřeností a ochotou, s jakou propustili své cenné minuty na konto Vegy. Třikrát tři skladby zarámcovaly nejenom ukázkovou spolupráci, ale i charitu Rock For People.
Naopak Tribal Drift coby hlavní hvězda prvního večera přinesli ušpiněný kýbl syntetických příkras, které zmixovali s trochou svého rádoby etnického kumštu a vzniklou břečku nacpali do shluku hlav pod pódiem. Tuc tuc tuc tuc čvacht, a pořádně dlouho. Přestože by se ono nic dalo říct během pěti minut, trvalo nekonečnou hodinu. Pokud se budete chtít stát rychle hvězdičkou, nakupte samply, počítače a postavte na pódium čtyři panáky, aby to nevypadalo blbě. Určitě se najde někdo, kdo vám přichystá turné po republice, za které vyinkasujete nemálo peněz, protože to je právě moderní. Tribal Drift byli vedle čirého muzikantství tuzemských souborů úkaz přímo nelidský.
Na hlavní scéně platili za hvězdy prvního dne především Mňága & Žďorp, realizující nejslavnější záseky ze svých futer a plnící přání v podobě odehrání skladby Salám – banán pro kohosi v první řadě. Tony Ducháček & Garage byli tradičně otevření, s návratem kytaristy Macháčka poněkud unavenější, přesto ale těžící z jistot. Tony jako tradičně křepčil v podivných tanečních kreacích a nic nedbal na to, že se to nenosí.
Wohnout přinesl coby čtvrtý v pořadí první vzpruhu v podobě částečného přehrání lednového debutu Cundalla doprovázeného několika novinkami, které jsou ještě více melodičtější a jistě i hravé. Před ním poletující Anna K. potvrdila především na coververzích, že cesta, kterou se se zkušenými muzikanty dala, je správná. Nebyli sice ten den právě nejšťastněji sehraní, nicméně závěrečná singlovka Nebe dala zapomenout na všechny drobné kiksy.
Příchod T.M.A., když jejich kytarista Jan Erle ještě ten večer vystoupal na pódium dvakrát, přinesl překvapivou akustickou verzi některých starších skladeb, aby jim chybělo všechno, nač si jenom vzpomenete. Dvě kytary a perkuse toho skutečně příliš nezmohly, pročež děkujme za vokál mistra Bajera, jenž pozdě v noci šokoval coby Ozzy Osbourne ve skvěle zvládnutém Ozzy Osbourne Revivalu. Když uzavírali set kousky Mama I’m Coming Home a No More Tears, ti, kteří nespali, byli u frenetického vytržení.
Tichá dohoda se vrátila na scénu po dvou letech a elán, s jakým vystřihla starší skladby, hovořil za všechny projevy radosti z comebacku. Vedle tradičně skvělé Blanky Šrůmové a kytaristy Dana Šustera táhli kapelu kupředu kytarista Jan Erle, baskytarista Aleš Zenkl a bubeník Vendy Šváb, sdostatek sehraný a profesně zdatný tým, aby měla čtyřicetiminutovka formace veselý opar nad hlavami.
Z dalších kapel již nikdo nevybočil z průměru. Divokej Bill tentokrát nebyl v nejlepší pohodě a hrál na padesát procent (jistě s obřím přispěním zvukového mistra, jenž si nevšiml, že kapela má více než tři nástroje), Švihadlo roztančilo samo sebe i diváctvo, ovšem bohužel přišlo ke slovu trochu pozdě, Znouzectnost tradičně pasovala svůj čas na setkání s pohádkou, bájemi a zajímavým slovníkem i hudebním pózováním a Šántí nepřekročili hranice tradičního tuzemského bigbítu. Posmrtné zkušenosti přinesly na pódium únavu ze zákulisní kontroverze (kterou s klidem, jež se snaží rozdávat, nezvládly), Hookers nasazení, jež vyšlo před šestou hodinou ranní poněkud naprázdno.
Na Malé scéně na přilehlém koupališti pak brousili své ostruhy demokapely, z nichž ua řeč stáli především Happy Death z Brna, mísící skvěle thrash, hard, power i jazz metal v jeden velký art metal, keltsky motivovaní Dolmen, kteří dovedou ve svém setu zahnat chmury tanečkem v kole, rapoví Satelit Kanibal, jež čerpají z odkazu královéhradeckých Pirátů z konce osmdesátých let a hazejí kluky do vody, aby je naučili plavat.
A bylo třicetistupňové vedro.

Neděle
Ameba Production letos pozvala na svůj festival nejzajímavější kapelu léta. Němečtí Guano Apes se stali hvězdami přes noc, v roce 1999 se prodrali i do České republiky a za pár měsíců prodali téměř deset tisíc nosičů, což je pro český trh číslo takřka rekordní, alespoň co se rockové kapely týče.
Poučeni loňskými zkušenostmi s mimotechnickými požadavky Stuck Mojo, připravili se letos pořadatelé jak to jenom šlo. Nakonec narazili pouze na filtry do kávovaru, které neměli k dispozici, jenomže chytré hlavy vymyslely, že je lze nahradit buď ubrouskem, případně instantní kávou. Na hotelu pohrdli Němci večeří, v areálu se zdržovali výhradně v karavanu a zpěvačka Sandra Nasic si léčila pobořené hlasivky. Na filtry nedošlo.
Nedošlo ale ani na pompézní oslavu rockové moderny, která se všeobecně očekávala. Ne že by Guano Apes zklamali, naživo byli dokonce minimálně dostateční, byl tu ale problém kapely, která má za mikrofonem osobnost s velkým ‚O‘ a za ostatními nástroji profesionály. Nasic se od kapely oddělila i přes hlasové problémy. Byla eroticky nakřáplá, dominantní, pohybově zajímavá a postavou nekonečně přitažlivá. Odtáhla celý koncert sama, dokonce pomáhala i s výraznou dynamikou, která je nejsilnější zbraní kapely. Přes největší hity z debutové desky a třeba novinku Switch, ve které kapela potvrdila, že do budoucna neuhne ze svého crossoverového směřování, zakotvila u poslední skladby, po které se nevrátila na přídavek, neboť hlasové závity byly poničeny až hanba. Ti, kdo nečekali výrazný úkaz, byli spokojeni. Ti, kdo ho vzývali, odešli s prázdnou.
I proto padla nejvyšší karta druhého večera na Jolly Joker & The P.B.U. Pražáci jsou opět vpředu, využívají samplery a rytmické pásy, do kterých ve trojici dodávají živelnou krev svého veskrze rockového muzikantství. Jsou dnes již více taneční, ale nezapomínají přitom na zemitý bigbít ze všech těch odrůd, kterými jmenovitě Petr Kumandžas prošel. Přidávali a byli největším pozitivním překvapením celého letošního Rock For People.
Z avizovaných zahraničních hvězd nedorazili Insolence, kteří zmizeli v hlubinách Ameriky. Němci Monkey Shop postavili ska music v konfrontaci s našimi Sto zvířat o stupínek výše, neboť mají více lehkosti. Roztančili s přehledem. Americká úderka Calico Soul šla ve třech do plných a sugestivní mixáž moderních i archaických rockových stylů dotáhla mocnými rozmáchlými gesty ve zlatavou hřídel.
Scvrklej mozek tradičně vyvolal hokejového ducha posledních let, byl řádně tvrdý a oprsklý, mocně intonoval. Alice In Jam zahráli výběr z hitů dvou grungeových formací, z jejichž názvů sesmolili ten svůj. Ready Kirken pokračují v dobře nastoupené cestě, jenom jim po ránu chybělo více energie, než normálně mívají. Zvláštňý škola vypadla v deset dopoledne do českobrodského areálu notně opilá a tento odér potáhla i na pódium. Přesto působila proti unaveným diváků svěže (na slunci bylo v tu chvíli kolem čtyřiceti stupňů) a baskytarista Jiří Mezník se dlouho vyhříval na horké střeše pod oknem vinárny pro účinkující, až ho musela sundat ochranka.
Punkovou sérii zakončili E!E průřezem svých největších hitů v dobře odehrané pohodě. P.S. rozestlali mix punku a hard coru při stále jistější nástrojové prezentaci a Nahoru po schodišti dolů band jako každý rok roztančili diváctvo příjemným rockovým folklórem jak v hudbě, tak v textech.
Večerní sérii otevřel Terry Lee Hale, jehož písničkářský zvuk je přece jenom více razantnější v malých klubech. Na atletickém stadiónu poněkud zanikal. Buty projeli pár tutovek a předvedli se jako usměvaví hudební hračičkové rozdávající úsměv. Příjemným podvečerním zpestřením pak byly stále se lepšící Lety mimo. Oproti loňskému roku přibyl do zvuku tvrdý beat, písně jsou tanečnější a přitom nepostrádají melodiku. Ze všech kapel na festivalu pokročili po roce nejdále. Tři sestry projeli klasiky nejklasičtější a je skvělé, že současná sestava dobře maže, v jejich případě obstojně vyhrává. Fanánek byl ten večer zase Fanánek.
Závěr dne patřil poprockovým Decline, zasadivších do horké noci atmosféru svých předělávek (Depeche Mode, The Cure, U2), a jihomoravským Nšoči, kteří oslavovali návrat na scénu zpěvnými kousky čpícími po moravské lidové.
Na Malé scéně se jelo ve stylu tancovačkových kapel, pročež největším zpestřením byli britští skoropunkeři Tramsleeper a jičínští Etienne, zářící v příjemných poprockových výstřizích.

Pondělí
Vzhledem ke značné únavě v podstatě všech návštěvníků (jistě i pořadatelů) byl pohled na atletický stadion v pondělí ráno tristní. Sluníčko nabíralo pětatřicet celsiových stupňů, značná část osazenstva vzala kramle směrem domů a do stínu, zbytek se zdržoval na přilehlém koupališti, a tak se prostě stalo, že zajímavá seskupení hrála pro pár skalních příznivců, kteří ale většinou stejně pod žárem z nebe nevydrželi déle než pár skladeb. V podstatě tak protékaly éterem peníze, které nedopadaly na úrodnou půdu.
Radostnou porcí ortodoxního punk rocku potěšili novobydžovští N.V.Ú., kteří se nesoustředili jenom na poslední skvělé album Čáry máry fuck, ale probrali i letité šuplíky, z nichž se železnou pravidelností sfoukávají prach. Síla jejich setu potvrdila sílu aparátu na Rock For People jako takového, síla jejich punkového poselství byla mnohde jenom pro otrlé. Ovšem silná a léty vyhraná.
Den zahájily příjemně naladěné kolínské Kozičky, jež s sebou přinesly vtipný švejkovsko-folklórní bigbítek s punkrockovým nádechem i hraným hudebním diletantismem. Není ovšem již takový, jaký byl v minulých ročnících, čímž lze s potěšením konstatovat, že se Kozičky dobře pasou.
Breaking Beads měli v Českém Brodě premiéru a vedle coververzí skladeb Šanova (Prasata), Mňágy & Žďorpu (Výhledově) a Michala Davida (Třetí galaxie) přinesli i kratičké předěly a pár vlastních skladeb odrážejících se ode dna thrash metalu přes grind core až k dalším metalovým vlivům. Určité nejistoty jak v pěvecké, tak v instrumentální složce (ušlápnutý saxofon, jinak zajímavý prvek) hoďme na bedra debutu.
Alternativní bloček odstartovali Pražáci Oswald Schneider, kteří zametli pro brněnské spolky E a Boo. Muzika všech tří pohladila a polaskala. Byla pro vnímavé a nestresované obecenstvo, kterého ale v tu chvíli v areálu tolik nebylo. Totéž platí pro uvolněný set Phila Shöenfelta a jeho Southern Cross, sestávající z českých muzikantů. Orvaný bigbít s barevným mlžení a zazpívaný na doraz, i to byl důvod ke spokojenosti.
České srdce zahájilo svou keltskou jízdu z českých luhů a hájů do světa coververzí skladby od U2 a dopadalo k poslednímu albu Oheň, voda, vzduch. Jejich blok přinesl příjemný taneček, vzrušení a tolik potřebnou pohodu, kterou tentokrát rozpálené slunce laskavě hladilo a laskalo. Ostatně jako při Walk-Choc-Ice, jež dorazili propagovat loňské eponymní album a udělali to ve velkém stylu. O jejich muzikantské vyzrálosti by neměl již s definitivní platností pochybovat nikdo. O Honzovi Křížkovi u mikrofonu pak jenom bláhový diletant, který není schopen zaslechnout jeho sebejisté hlasové hrátky ve všech stylech, které dnes kosteleckoorličtí ve zvuku mísí.
Eleison si vybrali úmorné vedro a bylo to na jejich výkonu trošičku znát. Jejich erudice ale ponechala vše na svých místech, tedy jak skvělé skladby z posledního alba, tak i coververzi kousku The Offspring, Pretty Fly, kterou kapela čtyřicetiminutovku zakončila.
Echt! je léty nedoceněná formace, což potvrdila i na Rock For People. Ve svých hospodských popěvcích osvěžuje folklórní paměť, lidové muzikantství i tradiční tancovačkový bigbít, což takto pohromadě tvoří koktejl z těch nejlepších piv, jaká jsou v Praze k mání. Kdo nezpíval, nebyl.
Plexis i Vltava, byť se stylově poněkud tříští, přišli, zahráli a odešli. Jejich sety byly tradiční, v první případě ostře nazlobené, ve druhém tradičně hravé a úsměvné. V obou společně šlo také o melodii, což je to, co obě seskupení drží na nohou.
Závěr dne patřil ostrým crossoverovým Mute Deafnes a americkým Juice. Nekonalo se žádné překvapení, jenom potvrzení staré pravdy, že práce poctivá přináší koláče. Jinými slovy, hodiny dřiny ve zkušebně nesou kvalitu, kterou Juice podložili ještě kornovským mámením a dynamickým cvičením. Úplnou tečku udělal Abraxas, na Malé scéně pak skvělí etničtí T.H.C.P. Swingers, rock’n’rolloví RK 130, crossoveroví poslové světla Jay – Zen, tolik ocenění v letošním ročníku Rock Made In Gambrinus, a jistě i znamenití Gnu, OTK či komorněji posazení Činna a Fibichův úlis.
Pět tisícovek přítomných diváků dostalo vše, oč si řeklo. Rock For People prokázal životnost, o kterou se možná ještě před týdnem trochu bál.

Partneři festivalu: Gambrinus, Internet OnLine, LIDOVÉ NOVINY, Hudební TV MCM, České dráhy – oficiální dopravce festivalu 20% sleva jízdného na vstupenku zakoupenou v předprodeji, PSION, Časopis ROLLING STONE, Radio CITY 93.7FM, Poděbradka, Časopis INTERNET, Týdeník RESPEKT, ROCK REPORT Magazine, Mladý svět